Přednášky České společnosti novořeckých studií Διαλέξεις της Τσεχιϰής Εταιρείας Νεοελληνιϰών Σπουδών NEOGRAECA BOHEMICA Brno 2010 (10)

Transcript

1 Přednášky České společnosti novořeckých studií Διαλέξεις της Τσεχιϰής Εταιρείας Νεοελληνιϰών Σπουδών NEOGRAECA BOHEMICA Brno 2010 (10)

2 Obsah Sborník vznikl a byl vydán díky finanční podpoře Akademie věd ČR (projekt Cyklus přednášek o novořecké kultuře a historii) a Tiskového oddělení Velvyslanectví Řecké republiky. ATHANASIOS MARKOPULOS Από τη δομή του βυζαντινού σχολείου. Ο δάσκαλος, τα βιβλία και η εκπαιδευτική διαδικασία Byzantská škola a její stavba. Učitel, knihy a vzdělávací proces DAVID RICKS From Ulysses to S. Simeon Stylites: Cavafy s debt to Tennyson MARKÉTA KULHÁNKOVÁ Je Ptochoprodromos literárním předchůdcem Karagiozise? Αποτελεί ο Πτωχοπρόδρομος λογοτεχνικό πρόδρομο του Καραγκιόζη; ALENA VITÁKOVÁ Marie Máňa Zachariadisová-Nováková: Stručná biografie manželky Nikose Zachariadise Μάριε «Μάνια» Νοβάκοβα: Μια επίτομη βιογραφία της γυναίκας του Νίκου Ζαχαριάδη KATEŘINA LOUDOVÁ 4. evropská konference Evropské společnosti novořeckých studií, Granada, Granadská univerzita, září Na obálce řecký Karagiozis a turecký Haçivat RŮŽENA DOSTÁLOVÁ Řecký hudební skladatel Mikis Theodorakis se dožívá 85 let RŮŽENA DOSTÁLOVÁ Theodorakisovo oratorium Axion esti poprvé provedeno v České republice RŮŽENA DOSTÁLOVÁ Nové knihy: Řecké báje, pohádky a Achilleova cesta ALENA VITÁKOVÁ Křest knihy Pravoslavná Praha Ορθόδοξη Πράγα Πрага православная The Orthodox Prague v Praze dne NICOLE VOTAVOVÁ SUMELIDISOVÁ Mezinárodní soutěž překladů z novořečtiny DITA VOŘECHOVSKÁ Glossa řečtina jako prostředek pro podporu jazykové rozmanitosti Česká společnost novořeckých studií, o. s., 2010 TATIANA HALIDOU Πέντε ποιήματα για την πατρίδα τα εξής τρία

3 Από τη δομή του βυζαντινού σχολείου. Ο δάσκαλος, τα βιβλία και η εκπαιδευτική διαδικασία * ΑΘΑΝΑΣΙΟΣ ΜΑΡΚΟΠΟΥΛΟΣ A school is a very simple institution. All it requires is a teacher, a room, and a book. And it can probably dispense with the last. Οι περιεκτικές αυτές φράσεις του Robert Browning, ενός ερευνητή που γνώριζε όσο λίγοι τα εκπαιδευτικά πράγματα στο Βυζάντιο, σκιαγραφούν αδρά τη σχολική διαδικασία, και μάλιστα σε μακρά χρονική προοπτική, όχι υποχρεωτικά βυζαντινή, όπως είναι αντιληπτό. Πάντως, το κατεξοχήν βυζαντινό σχολείο, εκείνο του γραμματικού, το οποίο εισήγαγε τα παιδιά, ηλικίας συνήθως δώδεκα ετών και άνω, στην ἐγκύκλιο παιδεία, με τη διδασκαλία της θύραθεν λογοτεχνικής παράδοσης, της γραμματικής, της ρητορικής καθώς και άλλων συμπληρωματικών μαθημάτων, λειτούργησε καθ όλη τη διάρκεια της Αυτοκρατορίας έως και τα χρόνια της Άλωσης, όπως το οριοθέτησε ο βρετανός ερευνητής ένας, συνήθως, δάσκαλος, σε συγκεκριμένο χώρο και με λίγα, αν όχι ελάχιστα, βιβλία. Αν το ανωτέρω σχήμα μορφοποιεί σε αδρές γραμμές την εκπαιδευτική λειτουργία στο Βυζάντιο, αρκετά πράγματα θα μπορούσαν να προστεθούν αναφορικά με τη διασπορά των σχολείων όσο και τον αριθμό των μαθητών στη βυζαντινή επικράτεια πρόκειται για ζητήματα που έχουν τεθεί από καιρό χωρίς, όμως, οι λύσεις που προτάθηκαν να μπορούν να χαρακτηριστούν ικανοποιητικές. Καταρχάς, είναι περισσότερο από βέβαιο ότι η μεγάλη κρίση του 7 ου αι. με την εξαφάνιση των αστικών κέντρων και τις τεράστιες εδαφικές απώλειες της Αυτοκρατορίας, επέφερε αλλαγές και στην εκπαίδευση η πλειονότητα των εκπαιδευτικών ιδρυμάτων εξέλιπε, η διάρθρωση της παιδείας διαφοροποιείται και τα σχολεία που επιβίωσαν συγκεντρώθηκαν στα εναπομείναντα αστικά κέντρα. Χωρίς τίποτε να είναι με ασφάλεια εξακριβωμένο, υπάρχουν βάσιμες ενδείξεις ότι το βάρος της εκπαιδευτικής διαδικασίας αναλαμβάνει κατά την περίοδο αυτή το σχολείο του γραμματικού, το οποίο θα καλύψει ουσιαστικά το κενό που δημιουργήθηκε από την εξαφάνιση των κλασικών ρητορικών σχολών και την καθαρά περιστασιακή, έκτοτε, λειτουργία «ανώτατων» σχολών, όπως της Μαγναύρας κατά το δεύτερο μισό του 9 ου αι. ή του «Διδασκαλείου των νόμων» του Κωνσταντίνου Θ Μονομάχου (1047) το μέσο αυτό σχολείο θα συνεχίσει, παράλληλα, να αποτελεί τον συνδετικό κρίκο με το υποτυπώδες σχολείο του γραμματιστή και τη βυζαντινή στοιχειώδη εκπαίδευση. Η σχεδόν αξιωματική ρήση του Lemerle pour tout l Empire deux cents a trois cents enfants passaient par les colleges des maistores δημιούργησε αίσθηση όταν διατυπώθηκε και έγινε καταρχάς αποδεκτή σχεδόν χωρίς συζήτηση, ενώ ακόμη και στις μέρες μας επαναλαμβάνεται συχνά χωρίς αντίλογο. Η εκτίμηση αυτή, grossierement indicatif κατά τα λεγόμενα του ίδιου του Lemerle, στηρίχτηκε αποκλειστικά σε μνείες που ανιχνεύτηκαν στην * Προγενέστερη μορφή του παρόντος δημοσιεύτηκε στο MONDRAIN (ed.) 2006,

4 Αθανάσιος Μαρκόπουλος αλληλογραφία του Ανώνυμου καθηγητή (μέσα 10 ου αι.) τόσο για τους μαθητές που φοιτούσαν στο σχολείο του Aνωνύμου όσο και για τα ευάριθμα σχολεία της Κωνσταντινούπολης εκείνη τη χρονική περίοδο. Πιστεύω, όμως, ότι οποιαδήποτε συζήτηση για σχολεία, αριθμό εγγραμμάτων, φοιτητών και μαθητών, κυκλοφορία βιβλίων κλπ. ασφαλώς παρέλκει, αν δεν γίνεται, παράλληλα, μελέτη για την εγγραμματοσύνη του συγκεκριμένου πληθυσμού. Η έρευνα για το επίπεδο εγγραμματοσύνης των κατοίκων του Βυζαντίου, με ενδιαφέρουσες αλλά περιστασιακές (και εν πολλοίς παραδοσιακές ως προς τη δομή τους) συμβολές, δεν έχει καταλήξει σε ασφαλή συμπεράσματα είναι, παρ όλα αυτά, αποδεκτό ότι αν στη Βυζαντινή Αυτοκρατορία ο αριθμός εκείνων που είχαν λάβει υψηλή παιδεία ήταν πολύ μικρός, δεν συμβαίνει το ίδιο και με άτομα τα οποία μπορούσαν, στοιχειωδώς έστω, να διαβάσουν ένα κείμενο ή να υπογράψουν κάποιο έγγραφο, με τα συμπεράσματα να διαφοροποιούνται και να συναρτώνται με παράγοντες κοινωνικούς ή χωροχρονικούς (φύλο, εποχές, πόλεις-ύπαιθρoς κ.ά.). Παραμένει, κατ ακολουθίαν, σταθερό desideratum η προσέγγιση του χώρου της παιδείας της βυζαντινής κοινωνίας, με δεδομένη την αποκλειστική σχεδόν προφορικότητα στην επικοινωνία των μελών της, ώστε να είναι κατά πολύ αντιπροσωπευτικότερη η διακρίβωση του μορφωτικού επιπέδου εκείνης της συγκεκριμένης μερίδας υπηκόων της Αυτοκρατορίας η οποία, με πρόσβαση στο σχολείο, την ανάγνωση κειμένων, την αγορά χειρογράφων και σε ό,τι γενικότερα συνεπάγεται η έννοια της παιδείας στον μεσαιωνικό κόσμο, αποτελούσε ιδιαίτερη κοινωνική ομάδα με σημαντικό πολιτισμικό και κοινωνικό ρόλο. Ελέχθη ήδη ότι το βυζαντινό σχολείο είναι δημιούργημα ενός ατόμου, του συγκεκριμένου διδάσκοντος, ο οποίος αποτελεί και την εικόνα της μικρής αυτής εκπαιδευτικής μονάδας προς τον κοινωνικό περίγυρο. Αν και οι εξαιρέσεις δεν λείπουν, από τον έλεγχο των πηγών, επιστολικής κατεξοχήν υφής, επιβεβαιώνεται η απόλυτα λογική εκτίμηση ότι η επιτυχία (ή όχι) ενός συγκεκριμένου σχολείου οφείλεται αποκλειστικά και μόνον στην προσωπικότητα του δασκάλου, ο οποίος με την παρουσία του και το διδακτικό του έργο αποτελεί πόλο έλξης για γονείς και μαθητές. Ιδιαίτερα ενδιαφέρουσα πτυχή του εκπαιδευτικού συστήματος αποτελεί η αλληλοδιδακτική μέθοδος, με ρίζες στον βυζαντινό κόσμο, η οποία μαρτυρείται στο επιστολάριο του Ανώνυμου καθηγητή ομάδα μαθητών είναι επιφορτισμένη με διδακτικά καθήκοντα, προφανώς αναγκαία για την αποδοτική λειτουργία του σχολείου. Οι όροι που χρησιμοποιούνται στις επιστολές για τη συγκεκριμένη αυτή ομάδα είναι: οἱ τῆς σχολῆς ἔκκριτοι (επιστ. αρ ), οἱ ὑπὸ διατριβὴν ἔκκριτοι (επιστ. αρ ), οἱ τῆς σχολῆς ἐπιστατοῦντες (επιστ. αρ ) καθώς και ὁ ἐπιστατῶν (επιστ. αρ ). Από συνδυαστική εξέταση του περιεχομένου των εν λόγω επιστολών συνάγεται ότι οι ἔκκριτοι ή ἐπιστατοῦντες δεν είχαν μόνον αναλάβει διδακτικό έργο, προς τους νεοσσούς προφανώς της σχολής, αλλά και ότι συμμετείχαν στη λήψη αποφάσεων έχοντας μάλλον αποφασιστικό ρόλο. Η σημαντική αυτή μαρτυρία θα πρέπει να συσχετιστεί με παράθεμα από τον Βίο Α του αγίου Αθανασίου του Αθωνίτη, όπου γίνεται λόγος για ιεραρχία μεταξύ δασκάλων και συμμετοχή των μαθητών με ψήφο κατά τη διαδικασία εκλογής για την άνοδο στην ιεραρχία. Το ότι ο Αθανάσιος εισήλθε στο σχολείο ως μαθητής για να ανέλθει πολύ γρήγορα τις διδακτικές βαθμίδες, υποδηλώνει ότι για κάποιο χρονικό διάστημα θα Από τη δομή του βυζαντινού σχολείου πρέπει να δίδασκε στο σχολείο με ιδιότητα ανάλογη, πιθανότατα, εκείνης των ἐκκρίτων του σχολείου του Ανωνύμου, τίποτε όμως δεν μπορεί να λεχθεί με απόλυτη βεβαιότητα. Είναι πάντως άξιο επισήμανσης ότι αν αυτά ίσχυαν κατά τον 10 ο αι., στην υστεροβυζαντινή περίοδο δεν μαρτυρείται, όσο γνωρίζω, παρεμφερής εσωτερική διάρθρωση των σχολείων, τα οποία συνεχίζουν να λειτουργούν με άξονα τον ένα και μοναδικό δάσκαλο. Οι μελετητές της εκπαίδευσης στο Βυζάντιο έχουν ήδη υπογραμμίσει την εντυπωσιακή προσήλωση του βυζαντινού δασκάλου στο πρόγραμμα μαθημάτων της τριττύος, το οποίο είχε δοκιμαστεί και τελικά επικρατήσει κατά την ελληνορωμαϊκή περίοδο όπως είναι γνωστό, πέρα από τον Όμηρο (Ιλιάδα κατά κύριο λόγο και δευτερευόντως Οδύσσεια), στα βασικά διδασκόμενα κείμενα συγκαταλέγονται οι αποκαλούμενες εννέα βυζαντινές τραγωδίες, τρεις από κάθε τραγικό, τρεις κωμωδίες του Αριστοφάνη (Πλούτος, Νεφέλες και Βάτραχοι), αποσπάσματα από τον Ησίοδο, τον Πίνδαρο και τον Θεόκριτο, πλατωνικοί διάλογοι όπως και διάλογοι του Λουκιανού, η Κύρου παιδεία σε συνδυασμό με αποσπάσματα από άλλα έργα του Ξενοφώντα, λόγοι του Δημοσθένη και του Ισοκράτη, Φιλόστρατος, Ψαλμοί του Δαυΐδ, ποιήματα του Γρηγορίου Ναζιανζηνού κ.ά. Για τη διδασκαλία της γραμματικής ο Διονύσιος Θραξ παρέμεινε η πρώτη καταφυγή, με τον αλεξανδρινό Θεοδόσιο αλλά και τον Γεώργιο Χοιροβοσκό να ακολουθούν ανάμεσα σε πλειάδα άλλων γραμματικών, ενώ για τις ανάγκες της ρητορικής, άξονα της βυζαντινής εκπαίδευσης καθώς είναι παγκοίνως αποδεκτό, ο Ερμογένης και εν συνεχεία ο Αφθόνιος ήσαν τα κύρια εγχειρίδια, αν και οι επιμέρους συνόψεις της ρητορικής, όπως λ.χ. εκείνη του Ιωσήφ Ρακενδύτη, δεν έλειψαν. Είναι ιδιαίτερα αμφιλεγόμενο αν οι δάσκαλοι τηρούσαν σε όλη του την έκταση το βασικό πρόγραμμα. Οι πηγές δεν διευκολύνουν, ενώ και οι υπάρχουσες μαρτυρίες είναι συνήθως ελλιπείς είναι ενδεικτικό ότι ο Ανώνυμος μνημονεύει εμμέσως τον Χοιροβοσκό, παραμένει πολύ φειδωλός αναφορικά με το πρόγραμμα μαθημάτων που ακολουθούσε το σχολείο του αλλά, από την άλλη πλευρά, είναι ιδιαιτέρως αναλυτικός έως και καυστικός σε ό,τι αφορά τις αντιπαραθέσεις και τους ανταγωνισμούς που είχαν δημιουργηθεί ανάμεσα στον ίδιο και άλλους συναδέλφους του στην Κωνσταντινούπολη κατά την περίοδο εκείνη, διεκτραγωδώντας παράλληλα την οικονομική του κατάσταση. Οι μαρτυρίες από τον 11 ο αι. δεν διαφέρουν δεν γνωρίζουμε σχεδόν τίποτε για τα σχολεία στα οποία φοίτησε ο Ιωάννης Μαυρόπους ούτε, πολύ περισσότερο, για το πρόγραμμα σπουδών που ακολούθησε. Το ίδιο συμβαίνει και με τον Μιχαήλ Ψελλό, ο οποίος στο εγκώμιο προς τη μητέρα του, κείμενο βασικό για τα εκπαιδευτικά πράγματα του Βυζαντίου, κάνει λόγο μόνον για τις διαδοχικές περιόδους της σχολικής του ζωής, ενώ και τα στοιχεία που αποθησαύρισε ο Lemerle από διάφορα έργα του ύπατου των φιλοσόφων σχετικά με τη δραστηριότητά του ως δασκάλου, δεν μεταβάλλουν την παραπάνω εικόνα. Υπάρχουν, πάντως, ορισμένα κείμενα πρόσφορα για τη μελέτη αυτών των θεμάτων, όπως ο επιτάφιος που συνέθεσε ο Νικόλαος Μεσαρίτης για να τιμήσει τη μνήμη του αδελφού του Ιωάννη αλλά και η περιγραφή από τον ίδιο του σχολείου των Αγίων Αποστόλων. Και τα δύο αυτά έργα, υποδειγματικής ρητορικής υφής, διακρίνονται από την έξαρση προς το ωραίο και την υπερβάλλουσα προσοχή στις εκφραστικές λεπτομέρειες ότι ο αδελφός του Μεσαρίτη θα είχε οπωσδήποτε λάβει υψηλή παιδεία, αποτελεί στοιχείο 6 7

5 Αθανάσιος Μαρκόπουλος sine qua non για τη σύνθεση του επιτάφιου λόγου. Το γεγονός αυτό ασφαλώς υπονομεύει, ως ένα σημείο, τις πληροφορίες που υπάρχουν αλλά, παρ όλα αυτά, μπορούμε κάπως να σκιαγραφήσουμε τα διαδοχικά στάδια της εκπαίδευσης στο Βυζάντιο κατά τα τέλη του 12 ου αι. Η περιγραφή της, κατά τον Μεσαρίτη, ειδυλλιακής ατμόσφαιρας του σχολείου των Αγίων Αποστόλων μπορεί να διακρίνεται για την υπερβολή της, απότοκο των νεοπλατωνικών και χριστιανικών καταβολάδων που διέπουν το έργο, αλλά οι μνήμες στα μαθήματα της τριττύος και της τετρακτύος δεν λείπουν ο συγγραφέας, πάντως, διαχωρίζει στην αφήγησή του τους δύο αυτούς κύκλους σπουδών, υπογραμμίζοντας έμμεσα ότι απευθύνονται σε μαθητές με διαφορετικό επίπεδο γνώσεων. Τέλος, η ευρύτερα γνωστή αυτοβιογραφία του λόγιου πατριάρχη Γρηγορίου Κυπρίου διαθέτει μία πολύ προσωπική προσέγγιση για τα σχολεία και τα διδασκόμενα μαθήματα κατά τον 13 ο αι. στην Νίκαια καταρχάς και, κατά κύριο λόγο, στην Κωνσταντινούπολη μετά την ανακατάληψή της από τον Μιχαήλ Η Παλαιολόγο (1261). Από την αφήγηση προκύπτει μάλλον αβίαστα ότι τα ενδιαφέροντα του Γρηγορίου, κατεξοχήν φιλοσοφικά και ρητορικά λόγω της μαθητείας του κοντά στον Γεώργιο Ακροπολίτη, εκτείνονταν σε εντελώς διαφορετικούς χώρους από αυτούς που απασχολούν την παρούσα έρευνα. Δάσκαλος αργότερα ο ίδιος, με συγγραφική δραστηριότητα σχετική και προς το επάγγελμά του και πολυποίκιλα ενδιαφέροντα, θα συνεισφέρει στην εκπαιδευτική εν γένει διαδικασία της υστεροβυζαντινής περιόδου επικεντρώνοντας τη δραστηριότητά του στη συλλογή και την αντιγραφή χειρογράφων, ορισμένα, τουλάχιστον, από τα οποία χρησιμοποιήθηκαν και για διδακτικούς σκοπούς. Ένα ιδιαίτερα ενδιαφέρον κείμενο, που προσφέρει πολλά για το πρόγραμμα μαθημάτων του βυζαντινού σχολείου, εκδόθηκε από τον M. Treu κατά την τελευταία δεκαετία του 19 ου αι. και, 1 όσο γνωρίζω, δεν έχει έκτοτε μελετηθεί στον βαθμό που του αρμόζει. Στο σύντομο αυτό έργο, γραμμένο με τη μέθοδο των ερωταποκρίσεων, συνδιαλέγονται ένας νομικός και ένας υποψήφιος νομικός, όπως τεκμαίρεται από τις τελευταίες φράσεις του κειμένου, όπου απαριθμούνται τα βασικά κείμενα (Βασιλικά, Τιπούκειτος, Πείρα κ.ά.), τα οποία όφειλε να είχε διεξέλθει ο υποψήφιος μετά την ολοκλήρωση του κύκλου της τριττύος. Πέρα από τα καθαρώς νομικά κείμενα, υποβάλλονται ερωτήσεις για τα τρία μαθήματα της τριττύος με σκοπό να γίνει αντιληπτό εάν ο ερωτώμενος είχε το απαιτούμενο εύρος και βάθος γνώσεων. Μνημονεύονται εγχειρίδια της γραμματικής (Διονύσιος ο Θραξ, Ηρωδιανός, Χοιροβοσκός κ.ά.), κείμενα της φιλοσοφίας (Πλάτων, Αριστοτέλης αλλά και έργα των ἐξηγητῶν, όπως των Πρόκλου, Ιάμβλιχου, Πορφύριου, Φιλόπονου κ.ά.), ενώ για τη ρητορική δεν υπάρχει αναφορά σε ειδικά βιβλία αλλά μόνον ερωτήματα για τις μεθόδους, τον αριθμό των προγυμνασμάτων, τις στάσεις κ.ά. Οι απαντήσεις που δίδονται συμβαδίζουν με το πνεύμα του έργου: πόσα τὰ τῇ γραμματικῇ περιεχόμενα; ὅσα τὴν λέξιν ἀποξέουσι πόσαι στάσεις; ιγ πόσαι κατηγορίαι; δέκα. Οι μνείες από το κείμενο της πασίγνωστης Πείρας καθώς και του νομικού Κωνσταντίνου Γαριδά, η δράση του οποίου τοποθετείται με σχετική ασφάλεια κατά την περίοδο της βασιλείας του Κωνσταντίνου Ι Δούκα ( ), οδηγούν σε χρονολόγηση 1 TREU 1893, Από τη δομή του βυζαντινού σχολείου του σύντομου αλλά άκρως ενδιαφέροντος μικρού αυτού έργου, για το οποίο απαιτείται περαιτέρω μελέτη, προς το τελευταίο τέταρτο του 11 ου αι., αν όχι αργότερα. Είναι ευρέως γνωστό ότι κατά την ίδια εκείνη περίοδο παρατηρείται μεγάλη κινητικότητα στα εκπαιδευτικά πράγματα της Αυτοκρατορίας με κορυφαίο, ασφαλώς, γεγονός την αναδιάρθρωση της ανώτατης παιδείας με τη θεσμοθέτηση από τον Κωνσταντίνο Μονομάχο του «Διδασκαλείου των νόμων». Έχει ήδη υποστηριχθεί ότι οι αλλαγές που παρατηρούνται στην ανώτατη παιδεία, στις οποίες ασφαλώς αντικατοπτρίζονται τα όσα συνέβαιναν στη βυζαντινή κοινωνία κατά την ίδια περίπου εποχή, επέφεραν μεταβολές και στο πρόγραμμα μαθημάτων του μέσου σχολείου. Κατά την προσωπική μου πάντοτε άποψη οι αλλαγές αυτές δεν επηρέασαν τον βασικό κορμό των μαθημάτων του σχολικού προγράμματος, ο οποίος παρέμεινε σχεδόν απαράλλακτος έως τα τέλη της Αυτοκρατορίας η διαφοροποίηση, που κάνει όντως την εμφάνισή της κατά τον 11 ο αι. για να συνεχιστεί τα επόμενα χρόνια, συνδέεται κατά κύριο λόγο με την εισαγωγή στην εκπαιδευτική διαδικασία όχι τόσο νέων κειμένων όσο νέων εγχειριδίων και διδακτικών μεθόδων, όπως η σχεδογραφία. Σπεύδω να σημειώσω ότι και κατά τους προηγούμενους αιώνες η εκπαίδευση δεν είναι τόσο στατική, όσο εκ πρώτης όψεως μπορεί να θεωρηθεί η αποδιδόμενη στον Κομητά έκδοση του Ομήρου στη μικρογράμματη, τα χειρόγραφα της φιλοσοφικής συλλογής που επεσήμανε ο Allen, ο σχολιασμός του Λουκιανού από τον Αλέξανδρο Νικαίας, ο οποίος, υπενθυμίζω, αποτέλεσε προσωπική επιλογή του Κωνσταντίνου Ζ Πορφυρογέννητου για τη διδασκαλία της ρητορικής στην ανώτατη σχολή που ανασυστήθηκε τότε, ή ο σπουδαιότατος για την παράδοση της Ιλιάδας Μαρκιανός κώδικας αρ. 454 με τα εκτεταμένα σχόλια, αποτελούν ορισμένα μόνον από τα δείγματα της δραστηριότητας των δασκάλων έως και την εποχή των Μακεδόνων. Θα αποτελούσε ασφαλώς στρέβλωση της πραγματικότητας αν απομονώσουμε τα σχέδη και τα θεωρήσουμε τον κατεξοχήν νεωτερισμό της παιδείας από τον 11ο αι. κ.εξ. Πιο σημαντικό είναι, κατά τη γνώμη μου, να επισημανθεί η διαμόρφωση ενός εντελώς διαφορετικού κλίματος στον χώρο της εκπαίδευσης, ο οποίος ήταν, άλλωστε ο φυσικός αποδέκτης των νέων τάσεων της βυζαντινής κοινωνίας που επιζητούσε καινούργιο διάλογο με το παρελθόν, βασισμένο στην ατομικότητα, την έρευνα ακόμη και την αισθητική θεώρηση το ενδιαφέρον είναι πλέον σαφώς ανθρωποκεντρικό, μορφοποιούμενο μέσα σε ευρύ πλέγμα αναζητήσεων και νέων αξιών. Το ιδεολογικό αυτό ρεύμα ανακόπηκε μάλλον βίαια μετά την καταδίκη του Ιωάννη Ιταλού (1082) αλλά παρέμειναν πολλά στοιχεία από τις νέες κατευθυντήριες γραμμές και το σχολείο θα επιτύχει να ευθυγραμμιστεί προς την καινοφανή αυτή πραγματικότητα. Η ανάπτυξη της σχεδογραφίας, που αποτέλεσε τομή σε σχέση με τις διδακτικές μεθόδους του παρελθόντος, θα προσλάβει σχεδόν ακραίες διαστάσεις μέσα στην ευρύτερη κοινότητα των διανοουμένων της εποχής (στην οποία θα πρέπει να συμπεριλάβουμε και τον ίδιο τον Κωνσταντίνο Μονομάχο, που επιδόθηκε στη συγγραφή σχεδών χρησιμοποιώντας μάλιστα κόκκινη μελάνη), και θα υπογραμμίσει με τον πιο εμφαντικό τρόπο την ανανέωση του σχολικού καθεστώτος οι διαγωνισμοί σχεδών που οργανώνονταν κατά τις αρχές του καλοκαιριού και έλαβαν σχεδόν αμέσως επίσημο χαρακτήρα, θα συμβάλουν αποφασιστικά προς την κατεύθυνση αυτή. Η σχεδογραφία, η οποία πέρα από τους πολυάριθμους φίλους, 8 9

6 Αθανάσιος Μαρκόπουλος ανάμεσα στους οποίους συγκαταλέγεται και ο Ψελλός, θα αποκτήσει και σφοδρούς αντιπάλους, συνεισφέρει πολλά στην κατανόηση των τάσεων που διέπουν την παιδεία κατά τον 11ο και 12ο αι., όπου η φιλολογική οξύνεια και η ευαισθησία στην προσέγγιση των κειμένων υπονομεύονται από ένα διακριτικό σνομπισμό. Η εναντίον της πολεμική, στην οποία υπογραμμιζόταν, με ξεχωριστή έμφαση, η εμπορευματική στάση που χαρακτήριζε πολλούς από τους σχεδογράφους, σε ευθεία αντιδιαστολή με ό,τι συνέβαινε στο παρελθόν, ίσως δεν ήταν μόνον πολεμική εναντίον της συγκεκριμένης διδακτικής μεθόδου όσο, έμμεσα, κριτική των τάσεων της ίδιας της εποχής. Με την εξαίρεση της σχεδογραφίας, στο σχολικό πρόγραμμα δεν εισήλθαν άλλες διαφοροποιήσεις. Εκείνο, πάντως, που χαρακτηρίζει ιδιαίτερα τους δασκάλους, κατεξοχήν της ύστερης περιόδου του Βυζαντίου, είναι η μεγάλη προσφορά έργων σχετικών με το λειτούργημά τους (υποστηρικτικών εγχειριδίων, εκδόσεων κειμένων κλπ.). Κορυφαίο, ίσως παράδειγμα προς την κατεύθυνση αυτή αποτελεί η περίπτωση του Μάξιμου Πλανούδη, «καθολικού» λογίου της εποχής του, με πολλαπλά ενδιαφέροντα, στα οποία τα μαθηματικά και η γεωγραφία κατέχουν εντελώς προνομιακή θέση, με αγωνία για την τύχη του βιβλίου όντας, συν τοις άλλοις, βιβλιοδέτης καθώς και εκτεταμένη αντιγραφική όσο και συγγραφική δραστηριότητα θεωρώ πάντως ότι η εκτίμηση αυτή θα πρέπει να συσχετιστεί με τον έντονα προσωποπαγή χαρακτήρα που αποκτά συνεχώς το σχολείο με την πάροδο των ετών, στοιχείο, αναμφίβολα, της βυζαντινής του ιδιαιτερότητας. Επιπλέον, θα πρέπει να σημειωθεί ότι ο συντριπτικός αριθμός λογίων της υστεροβυζαντινής εποχής που ασκούν το επάγγελμα του δασκάλου, απευθύνονται πλέον σε πολύ μικρούς αριθμούς φοιτητών, οι οποίοι έχουν ουσιαστικά περατώσει τους δύο πρώτους κύκλους σπουδών και από την άποψη αυτή δεν μπορούν να ενταχθούν στο πλαίσιο που έχει ορίσει η παρούσα έρευνα. Θα έλεγα, συνοψίζοντας, ότι το σχολείο παρέμεινε κατά τη μακραίωνη ιστορία του Βυζαντίου θεσμός με σχεδόν ιερή προσήλωση στην ελληνορωμαϊκή πνευματική παράδοση του κράτους όσον αφορά στο πρόγραμμα μαθημάτων, αλλά και εντυπωσιακή ευελιξία προσαρμογής στις εκάστοτε συνθήκες. Η ύπαρξη ενός μάλλον σταθερού προγράμματος δεν εμπόδισε την εμφάνιση τάσεων ανανέωσης, όπως δηλοποιείται από την επιμονή των δασκάλων στη συγγραφή νέων εγχειριδίων, την προπαρασκευή κριτικών εκδόσεων των κλασικών, την αντιγραφή χειρογράφων αλλά και την εμφάνιση νέων μεθόδων διδασκαλίας (σχεδογραφία). Ακανθώδες παραμένει το πρόβλημα του βαθμού εγγραμματοσύνης του βυζαντινού κόσμου, ενώ εξίσου σκοτεινή εμφανίζεται η εικόνα του δασκάλου, που διευθύνει ένα μέσο σχολείο σε κάποια περιοχή της Αυτοκρατορίας, σε αντιδιαστολή με προσωπικότητες του εύρους του Ψελλού, του Ευστάθιου, του Βλεμμύδη ή του Πλανούδη, οι οποίοι δίδαξαν επίσης σε σχολεία. Κατά την προσωπική μου άποψη η εστίαση της έρευνας προς την τελευταία αυτή κατεύθυνση θα συμβάλει στην καλύτερη κατανόηση της λειτουργίας της βυζαντινής εκπαίδευσης και θα αποσυνδέσει τον μη επώνυμο δάσκαλο, ο οποίος ζει αποκλειστικά από το επάγγελμά του, από εκείνον που διδάσκει μεν αλλά έχει, παράλληλα, και πολλές άλλες δραστηριότητες. Βιβλιογραφία Από τη δομή του βυζαντινού σχολείου ΑΝΤΟΝOPOULOU T. The orthographical kanons of Nicetas of Heraclea. Jahrbuch der Österreichischen Byzantinistik 53, 2003, BEAUCAMP J. Le philosophe et le joueur: la date de la fermeture de l école d Athènes. Travaux et Mémoires 14, 2002, BROWNING R. The Patriarchal School at Constantinople in the Twelfth Century. Byzantion 32, 1962, & 33, 1963, BROWNING R. Literacy in the Byzantine world. Byzantine and Modern Greek Studies 4, 1978, CACOUROS M., CONGOURDEAU M. H. (eds.). Philosophie et sciences à Byzance de 1204 à 1453, Louvain CAVALO G. Lire à Byzance, Paris CAVALO G. Alfabetismi e letture a Bisanzio. In: Lire et écrire à Byzance, CONSTANTINIDES C. N. Higher Education in Byzantium in the Thirteenth and Early Fourteenth Centuries (1204 ca. 1310), Nicosia CONSTANTINIDES C. N. Teachers and students of rhetoric in the late Byzantine period. In: E. Jeffreys (ed.). Rhetoric in Byzantium, Aldershot 2003, CRIBIORE R. Gymnastics of the Mind: Greek education in Hellenistic and Roman Egypt, Princeton CRIBIORE R. The School of Libanius in Late Antique Antioch, Princeton DEDRA T. et al. (eds.). Alexandria. Auditoria of Kom el-dikka and Late Antique Education, Warsaw EASTERLING P. E. Sophocles and the byzantine student. In: C. Dendrinos et al. (eds.). Porphyrogenita. Essays on the history and literature of Byzantium and the Latin West in honour of Julian Chrysostomides, Aldershot 2003, EVANGELATOU-NOTAROU F. Βυζαντινοί γραφείς κωδικών και «εγγραμματοσύνη». Διαπιστώσεις και συγκρίσεις, 13 ος αιώνας. In: Kletorion in memory of Nikos Oikonomides, Athina Thessaloniki 2005, FLUSIN B. Un lettré byzantin au XIIe siècle: Jean Mesaritès. In: Lire et écrire à Byzance, FOURNET J. L. L enseignement des belles lettres dans l Alexandrie antique tardive. In: Alexandria. Auditoria of Kom el-dikka and Late Antique Education, FROSCHAUER H. Griechische und koptische Schulübungen aus dem byzantinischen und früharabischen Ägypten. Mitteilungen zur christlichen Archäologie 11, 2005, HUNGER H. Schreiben und Lesen in Byzanz. Die byzantinische Buchkultur, Munich KALOGERAS N. M. Byzantine Childhood Education and its Social Role from the Sixth Century until the End of Iconoclasm (unpubl. diss. Chicago 2000). KASTER R. A. Guardians of Language: the grammarian and society in late antiquity, Berkeley, Los Angeles, London

7 Αθανάσιος Μαρκόπουλος KOTZABASSI S. Die handschriftliche Überlieferung der rhetorischen und hagiographischen Werke des Gregor von Zypern, Wiesbaden KUSTAS G. L. Studies in Byzantine Rhetoric, Thessaloniki LEMERLE P. Le premier humanisme byzantin, Paris LEMERLE P. Cinq études sur le XIe siècle byzantin, Paris LOUKAKI M. Remarques sur le corps de douze didascales au XIIe siècle. In: Eupsychia. Mélanges offerts à Hélène Ahrweiler, 2, Paris 1998, LOUKAKI M. Discours annuels en l honneur du patriarche Georges Xiphilin, Paris LOUKAKI M. Le Samedi de Lazare et les éloges annuels du Patriarche de Constantinople. In: Kletorion in memory of Nikos Oikonomides, MAGDALINO P. The Empire of Manuel I Komnenos , Cambridge 1993, MAGDALINO P. L Orthodoxie des astrologues. La science entre le dogme et la divination à Byzance (VIIe-XIVe siècle), Paris MARKOPOULOS A. (ed.). Anonymi professoris epistulae, (Corpus Fontium Historiae Byzantinae 37), Berlin, New York MARKOPOULOS A. Βυζαντινή εκπαίδευση και οικουμενικότητα. In: E. Chrysos (ed.). Byzantium as Oecumene, Athina 2005, MARKOPOULOS, A. De la structure de l école byzantine. Le maître, les livres et le processus éducatif. In: B. Moundrain (ed.). Lire et écrire à Byzance, Paris, 2006, MERGIALI-FALANGAS S. L école Saint-Paul de l orphelinat à Constantinople: bref aperçu sur son statut et son histoire. Revue des Études Byzantines 49, 1991, MERGIALI S. L enseignement et les lettrés pendant l époque des Paléologues ( ), Athens MOffAT A. Schooling in the iconoclast centuries. In: A. Bryer, J. Herrin (eds.). Iconoclasm, Birmingham 1977, MOffAT A. Early Byzantine school curricula and a liberal education. In: Byzance et les Slaves. Mélanges Ivan Dujčev, Paris 1979, MONDRAIN B. Jean Argyropoulos professeur à Constantinople et ses auditeurs médécins, d Andronic Éparque à Démétrios Angelos. In: G. Scholz, G. Makris (eds.). Polypleuros Nous. Miscellanea für Peter Schreiner zu seinem 60. Geburtstag, Munich 2000, MONDRAIN B. (ed.). Lire et écrire à Byzance, Paris OIKONOMIDES N. Mount Athos: Levels of Literacy. Dumbarton Oaks Papers 42, 1988, OIKONOMIDES, N. Literacy in thirteenth-century Byzantium. In: S. Reinert (ed.). To Hellenikon: studies in honor of Speros Vryonis, Jr., New Rochelle, New York 1993, PANAYOTIDI M. Οι γραμματικές γνώσεις των ζωγράφων. Ένα παράδειγμα σχετικού προβληματισμού από τη Μάνη. Δελτίον Χριστιανικής Αρχαιολογικής Εταιρείας 24, 2003, Από τη δομή του βυζαντινού σχολείου PÉREZ MARTIN I. El patriarca Gregorio de Chipre (ca ) y la transmisin de los textos clasicos en Bizancio, Madrid POLEMIS I. D. Προβλήματα της βυζαντινής σχεδογραφίας. Hellenika 45, 1995, POLEMIS I. D. Philologische und historische Probleme in der schedographischen Sammlung des Codex Marcianus gr. XI, 31. Byzantion 67, 1997, ROBINS R. H. The Byzantine Grammarians: their place in history, Berlin, New York SCHNEIDER J. Les traités orthographiques grecs antiques et byzantins, Turnhout SCHOULER B. La définition de la rhétorique dans l enseignement byzantin. Byzantion 65, 1995, SPECK P. Die Kaiserliche Universität von Konstantinopel. Präzisierungen zur Frage des höheren Schulwesens in Byzanz im 9. und 10. Jahrhundert, Munich TREU M. Ein byzantinisches Schulgesprach. Byzantinische Zeitrschrift 2, 1893, (97 99). VASSIS I. Graeca sunt non leguntur. Zu den schedographischen Spielereien des Theodoros Prodromos. Byzantinische Zeitschrift 86 87, , VASSIS I. Των νέων φιλολόγων παλαίσματα. Hellenika 52, 2002, WATTS E. City and School in Late Antique Athens and Alexandria, Berkeley WILSON N. G. St. Basil on the Value of Greek Literature, London WOLSKA-CONUS W. Les écoles de Psellos et de Xiphilin sous Constantin IX Monomaque. Travaux et Mémoires 6, 1976, WOLSKA-CONUS W. L école de droit et l enseignement du droit à Byzance au XIe siècle: Xiphilin et Psellos. Travaux et Mémoires 7, 1979,

8 Byzantská škola a její stavba. Učitel, knihy a vzdělávací proces* ATHANASIOS MARKOPULOS A school is a very simple institution. All it requires is a teacher, a room, and a book. And it can probably dispense with the last. Těmito výstižnými slovy Robert Browning, badatel, který se vyznal v záležitostech byzantského vzdělávání jako málokdo, nastiňuje zhruba proces vzdělávání vlastně i v delší časové perspektivě, nikoliv nutně jen byzantské. Par excellence byzantská škola byla školou grammatika, který uváděl děti, obvykle dvanáctileté a starší, do světa všeobecného vzdělání (enkyklios paideia) tím, že je vyučoval sekulární literární tradici, gramatice, rétorice i dalším doplňkovým disciplinám. Jako taková fungovala po celou existenci říše až do doby jejího pádu právě tak, jak to vymezil britský badatel: obvykle s jedním učitelem na daném místě a s malým počtem (ne-li minimem) knih. Zmíněné schéma sice v hrubých rysech nastiňuje vzdělávací proces v Byzanci, přesto nám však dosud chybí mnoho informací o rozmístění škol a počtech studentů v Byzantské říši. Tyto otázky byly vzneseny už dávno, uspokojivé odpovědi však dosud nemáme. Je především jisté, že velká krize 7. století, vymizení městských center a obrovské územní ztráty s sebou nesly změny ve vzdělávání. Většina vzdělávacích institucí zmizela, změnila se struktura vzdělávacího systému a přeživší školy se soustředily ve zbývajících městských centrech. Nelze to sice bezpečně ověřit, ale existují rozumné důvody k domněnce, že základ vzdělávacího procesu v tomto období tvoří škola grammatika, jež v podstatě pokrývá mezeru vytvořenou zánikem klasických rétorských škol a tehdy jen občasně fungujícími vysokými školami, jako byla škola v paláci Magnaura v druhé polovině 9. století či Právní učiliště Konstantina Monomacha (1047). Střední škola grammatika měla existovat dál jako článek navazující na základní školou (jejíž učitel se nazýval grammatistes) a základ byzantského vzdělání. Slavný výrok Lemerleho...pour tout l Empire deux cents a trois cents enfants passaient par les colleges des maistores ve své době silně zapůsobil a začal být téměř bez diskuse přijímán, a dokonce i dnes bývá často bez výhrad opakován. Toto hodnocení, grossierement indicatif podle slov samotného Lemerleho, se opíralo výhradně o zmínky nalezené v korespondenci Anonymního profesora (polovina 10. století.). Týkají se jak studentů navštěvujících jeho školu, tak několika málo škol, jež v Konstantinopoli v tomto období fungovaly. Domnívám se ovšem, že jakákoli diskuse o školách, počtu gramotných, studentů a žáků, oběhu knih atd. postrádá smyslu, neprobíhá-li současně výzkum celkové gramotnosti obyvatelstva. Bádání o úrovni gramotnosti obyvatel Byzance poskytlo některé zajímavé, ale pouze ojedinělé příspěvky (jež navíc vycházejí z víceméně konvenčních metod) a nedospělo dosud k jasným závěrům. Přesto lze přijmout předpoklad, že i když byl v Byzantské říši počet lidí s vysokým vzděláním velmi omezený, neplatí totéž o osobách, které byly schopné * Starší podoba tohoto textu byla publikována v: MONDRAIN (ed.) 2006,

9 Athanasios Markopulos alespoň základní orientace v psaném textu nebo dokázaly podepsat dokument. Počty se samozřejmě liší v závislosti na časoprostorových a sociálních faktorech (pohlaví, období, město versus venkov atd.). Výzkum vzdělanosti v byzantské společnosti tedy zůstává nadále desideratem. Je jasné, že komunikace mezi členy této společnosti probíhala téměř výhradně na orální bázi. O to více reprezentativní by bylo ujasnění vzdělanostní úrovně té konkrétní skupiny Byzantinců, která měla přístup do škol, ke čtení textů, nákupu rukopisů a všemu ostatnímu, co souvisí s koncepcí vzdělávání ve středověkém světě, a tvořila tak zvláštní sociální vrstvu s významnou kulturní a společenskou rolí. Už bylo řečeno, že byzantská škola je v podstatě dílem jediné osoby, učitele, který také vytváří obraz této malé vzdělávací jednotky směrem k navenek. Studium pramenů především epistolárních až na malé výjimky zcela potvrzuje logický předpoklad, že úspěch či neúspěch konkrétní školy závisel výhradně na osobě učitele, na tom, nakolik jeho osobnost a pedagogická práce byly atraktivní pro rodiče a studenty. Obzvláště zajímavou stránkou byzantského vzdělávacího systému je fenomén vzájemného učení, který vzniká právě v byzantském období a o němž podává svědectví korespondence Anonymního profesora. Šlo o to, že existovala skupina studentů s vyučovací povinností, což bylo zřejmě nezbytné pro účinné fungování školy. Termíny používané v dopisech pro tuto skupinu studentů jsou: οἱ τῆς σχολῆς ἔκκριτοι (dop. č ), οἱ ὑπὸ διατριβὴν ἔκκριτοι (dop. č ), οἱ τῆς σχολῆς ἐπιστατοῦντες (dop. č ) a ὁ ἐπιστατῶν (dop. č ). Z posouzení obsahu těchto dopisů vyplývá, že ἔκκριτοι nebo ἐπιστατοῦντες měli nejenom výukové povinnosti vůči mladším studentům, ale podíleli se i na rozhodování o školních záležitostech, přičemž snad měli dokonce rozhodující slovo. Toto důležité svědectví může souviset s pasáží z 1. života sv. Athanasia z Athosu, v níž se hovoří o hierarchii v učitelském sboru a účasti studentů v hlasování o vzestupu učitele v této hierarchii. Podle toho, že Athanasios vstoupil do školy jako student a poměrně rychle dosáhl hodnosti učitele, se zdá, že nějaký čas velmi pravděpodobně vyučoval v podobné funkci, jakou měli ἔκκριτοι ve škole Anonymního profesora (nelze to však říct s absolutní jistotou). Tato vnitřní struktura školy, zřejmě fungující v 10. století, není však doložena z pozdně byzantské doby. Tehdy byl ve školách opět určujícím prvkem jediný učitel. Badatelé zabývající se tématem vzdělání v Byzanci již upozornili na to, jak soustředěnou pozornost věnoval byzantský učitel učebnímu plánu trivia (τριττύς), který byl praktikován a nakonec převládl, jak je známo, už v řecko-římském období. Mezi základní školní texty kromě Homéra (především Ilias a sekundárně i Odysseia) patřilo takzvaných devět byzantských tragédií tři od každého z tragiků, tři Aristofanovy komedie (Plutos, Oblaka a Žáby), výňatky z Hésioda, Pindara a Theokrita, platónské dialogy, jako například ty od Lukiána, O Kýrově vychování a další úryvky z Xenofóntových děl, Démosthenovy a Isokratovy řeči, Filostratos, Davidovy žalmy, básně Řehoře z Nazianzu atd. Pro výuku gramatiky zůstal hlavní autoritou Dionysios Thrax společně s alexandrijským učencem Theodosiem, ale také Geórgios Choiroboskos. Kromě nich tu však byla plejáda dalších gramatiků. Pro účely rétoriky, jež byla jak je obecně přijímáno osou byzantského Byzantská škola a její stavba vzdělání, byly hlavními učebnicemi texty Hermogenovy a dále Afthoniovy, i když nechyběla ani dílčí pojednání, jako například to, jehož autorem byl Josef Rakendytés. Obzvláštní nejasnost panuje v otázce, zda učitelé vždy dodržovali program v celém jeho rozsahu. Prameny nám v tomto ohledu příliš informací neposkytují a existující doklady jsou často neúplné. Je příznačné, že Anonymní profesor odkazuje jen nepřímo na Choiroboska a je velmi skoupý ohledně informací o kurikulu své vlastní školy, ale na druhou stranu hovoří detailně a plamenně o konfliktech a soupeření mezi ním a jeho kolegy v Konstantinopoli a dramaticky o vlastní finanční situaci. Prameny z 11. století jsou na tom podobně. Nevíme téměř nic o školách, které navštěvoval Ioannés Mauropus, a o moc víc není známo ani o jeho školním kurikulu. Stejné je to s Michaelem Psellem, který v enkómiu na svou matku, jednom ze základních pramenů informací o byzantském vzdělávání, hovoří pouze o jednotlivých obdobích svého školního života. Data, která shromáždil Lemerle z různých děl tohoto konzula filozofů o jeho učitelské činnosti, nemění výše nastíněný obraz. Existují však některé texty, které pomáhají při hledání odpovědí na tyto otázky. Je to například epitaf Nikolaa Mesarity, jímž uctil památku svého bratra Ióanna, ale i popis školy svatých Apoštolů pocházející od téhož autora. Obě tato díla jsou sepsána příkladným rétorickým stylem a vyznačují se vytříbeností a smyslem pro detailní vyjádření. Mesaritův bratr jistě musel získat vysoké vzdělání to je podmínkou sine qua non pro složení epitafu. Tato skutečnost do jisté míry odporuje dostupným informacím, i přesto však můžeme alespoň nastínit jednotlivé etapy vzdělávání v Byzanci v pozdním 12. století. Popis podle Mesarity idylické atmosféry ve škole svatých Apoštolů je zřejmě nadsazený, což je důsledkem novoplatónsko-křesťanského charakteru díla, ale zmínky o disciplínách trivia a quadrivia se objevují také. Autor ve svém vyprávění tato dva cykly studií odděluje a nepřímo zdůrazňuje, že se týkají žáků s různou úrovní znalostí. A konečně, známá autobiografie učeného patriarchy Řehoře Kyperského obsahuje velmi osobní výpověď o školách a vyučovaných předmětech ve 13. století, zpočátku v Nikai, a pak především v Konstantinopoli po jejím znovudobytí Michaelem VIII. Palaiologem (1261). Z vyprávění vyplývá, že Řehořovy zájmy se týkaly díky jeho studiu v blízkosti Georgia Akropolity především filozofie a řečnictví, a koncentrovaly se tedy jinam, než kam míří náš výzkum. Ale Řehoř sám byl později učitelem a i jeho spisovatelská činnost s tímto povoláním a s jeho rozmanitými zájmy souvisela. Významně přispěl k celkovému obrazu vzdělávacího procesu pozdně byzantského období tím, že soustředil své aktivity na shromažďování a kopírování rukopisů, z nichž alespoň některé byly používány pro potřeby výuky. Zvláště zajímavý text, který poskytuje mnoho informací k osnovám byzantské školy, vydal M. Treu v posledním desetiletí 19. století., a pokud vím, nedostalo se mu od té doby pozornosti, jakou si zaslouží. 1 V této krátké práci napsané metodou otázek a odpovědí diskutuje právník s kandidátem právní vědy. O tom svědčí poslední věty textu, kde jsou 1 TREU 1893,

10 Athanasios Markopulos Byzantská škola a její stavba vypočítány hlavní texty (Basilika, Tipukeitos, Peira atd.), které by měl mít kandidát po dokončení cyklu trivia prostudovány. Kromě čistě právních textů jsou kladeny dotazy ohledně náplně trivia, aby vyšlo najevo, zda tázaný ovládá látku v plné šíři a hloubce. Jsou zmiňovány učebnice gramatiky (Dionysios Thrax, Héródianos, Choiroboskos a další), filozofické texty (Platón, Aristotelés a dále díla Proklova, Iamblichova, Porfyriova, Filoponova atd.). Co se týká rétoriky, nenacházíme žádný odkaz na konkrétní knihy, ale pouze otázky ohledně metod, počtu progymnasmat, staseis 2 apod. Odpovědi jsou v souladu s duchem textu: Z jakých částí se skládá gramatika? Z takových, které tříbí vyjádření. Kolik je staseis? 13. A kolik kategorií? 10. Narážky na text známého díla Peira a právnické příručky Konstantina Garidy, jehož činnost lze s velkou mírou jistoty umístit do období panování Konstantina I. Duky ( ), nás vedou k datování tohoto stručného, ale velmi zajímavého dílka, jež vyžaduje další studium, do poslední čtvrtiny 11. století nebo do doby ještě pozdější. Je dobře známo, že v tomto období existovala ve vzdělávacích záležitostech říše značná flexibilita. Vrcholnou událostí byla v této souvislosti restrukturalizace vysokoškolského vzdělávání zřízením Právního učiliště Konstantinem Monomachem. Je dokázáno, že změny v oblasti nejvyššího vzdělávání v té době (v nichž se jistě odrazily širší změny v byzantské společnosti), se promítly do učebních osnov střední školy. Podle mého osobního názoru tyto změny neměly vliv na základní obsah učiva, který zůstal téměř nezměněn do konce existence říše. Změny, ke kterým dochází v průběhu 11. století a budou pokračovat i v dalších letech, jsou spojeny především se zavedením ani ne tak nových textů, jako nových příruček a didaktických metod, jako byla schedografie. 3 Zde musím hned poznamenat, že ani během předcházejících staletí vzdělávání není tak statické, jak by se na první pohled mohlo zdát. Vydání Homéra přičítané Kométovi v minuskuli, rukopisy filozofické sbírky jak ji označil Allen, komentář k Lukianovi Alexandra z Nikaie, který připomínám byl osobní volbou Konstantina VII. Porfyrogennéta pro výuku rétoriky na tehdy reorganizované vysoké škole, nebo kodex Marc. Gr. 454 s rozsáhlými komentáři, naprosto zásadní pro rukopisnou tradici Iliady to jsou jen některé příklady aktivit učitelů v makedonském období. Bylo by jistě zkreslující vydělovat schedos a považovat je za nejvíce inovační rys školství od 11. a dalších století. Důležitější je podle mého názoru upozornit na naprostou proměnu klimatu v oblasti vzdělávání, jež byla ostatně také přirozeným příjemcem nových tendencí v byzantské společnosti. Ta v této době hledá nový dialog s minulostí založený na zdůraznění individuality, bádání, a dokonce i estetickém hodnocení. Nyní byl zájem už jednoznačně antropocentrický a vzešel z širokých snah po hledání nových hodnot. Tento myšlenkový proud byl násilně přerušen po odsouzení Ióanna Itala (1082), ale mnoho z něj se zachovalo a školy začaly postupně směřovat k této nové realitě. Rozvoj schedografie, jež byla průlomem v didaktických metodách, dojde ve společnosti tehdejších intelektuálů (mezi něž musíme zahrnout i samotného Konstantina Monomacha, který vlastnoručně sepisoval schedé, při čemž používal červený inkoust) až extrémního rozmachu. Musíme dále důrazně vyzdvihnout obnovení systému vzdělávání. Schedografické soutěže, jež byly pořádány na začátku léta a téměř okamžitě získaly oficiální charakter, přispěly rozhodujícím způsobem k tomuto vývoji. Schedografie, která kromě četných příznivců, mezi něž patřil i Psellos, získala i zapálené odpůrce, nám umožňuje lepší pochopení vzdělávacích trendů v průběhu 11. a 12. století. Literární vynalézavost a citlivý přístup k textům se zde začínají vyznačovat výrazným snobismem. Polemika proti schedografii obzvláště zdůrazňovala obchodnický přístup mnohých schedografů, jenž byl v přímém rozporu s trendy minulosti. Možná zde nešlo jen o polemiku proti této výukové metodě, ale nepřímo o kritiku trendů tohoto období obecně. S výjimkou schedografie do školních osnov nepronikly další novinky. Pro pozdně byzantské období je typický především vznik velkého počtu děl týkajících se učitelské činnosti (pomocné příručky, vydání textů atd.). Vrcholným reprezentantem tohoto směru je Maximos Planudés, všestranný učenec s pestrými zájmy, mezi nimiž vynikala matematika a geografie. Obával se o osud knihy byl ostatně mimo jiné i knihařem, horlivě opisoval rukopisy a jeho spisovatelská činnost byla také rozsáhlá. Domnívám se, že tento vývoj je třeba vnímat na pozadí silně individualistického charakteru, který škola nabývá v průběhu let, což je nepochybně byzantská zvláštnost. Musíme též upozornit na fakt, že obrovský počet vzdělanců pozdně byzantského období, kteří vykonávají učitelské povolání, se obrací na velmi omezené počty studentů, kteří již absolvovali první dva cykly studií, a toto téma tedy přesahuje záběr naší studie. Závěrem lze říct, že škola zůstala v dlouhé historii Byzance institucí dodržující s téměř posvátnou úctou závazky k řecko-římské intelektuální tradici, co se týká školního kurikula, ale na druhé straně disponovala působivou schopností přizpůsobit se okolnostem. Existence v podstatě jediné stabilní osnovy nebránila pronikání inovačních tendencí, jak lze vidět na neustálém sepisování nových učebnic, přípravě kritických vydání klasiků, kopírování rukopisů, ale ani vzniku nových metod výuky (schedografia). Nedořešenou otázkou zůstává stupeň gramotnosti obyvatelstva Byzance, a stejně tak zastřený je obraz učitele, který vede průměrnou školu v některé z oblastí říše, v porovnání s řadou osobností formátu Psellova, Eustathiova, Blemmydova či Planudova, kteří byli také učiteli. Podle mého názoru zaměření výzkumu na tuto poslední otázku by mohlo přispět k lepšímu pochopení fungování byzantského vzdělávacího systému a oddělit profil anonymního učitele žijícího výhradně ze svého povolání, od toho, který učí, ale zároveň vykonává i mnoho dalších aktivit. 2 Typy rétorických cvičení. Progymnasmata byla přípravou na různé typy řečí, staseis (sg. stasis) se zabývaly správným způsobem kladení otázek (pozn. překl.). 3 Schedografie nová metoda výuky založená na slovních hříčkách a analýzách slov a vět (pozn. překl.) Přeložila Markéta Kulhánková Bibliografie viz str

11 From Ulysses to S. Simeon Stylites: Cavafy s debt to Tennyson DAVID RICKS With the single exception of Browning, no modern poet overshadowed Cavafy as Tennyson did, and we can document this relationship with unusual clarity and richness, because we possess not just the relevant poems of Cavafy but some critical comments written in parallel. It is noteworthy, however, that neither of the two poems of Cavafy most obviously and tensely indebted to Tennyson was included in his collected poems, and we shall explore the implications of this in some detail. For the young Cavafy, Tennyson was the Poet Laureate of the colonial power and of the land of his, however scratchy, education; but he was also a poet who had devoted his copious energies to two strands which would preoccupy Cavafy. The first was his recourse to the Odyssey myth, which would stimulate Cavafy to Ithaca, his best-known poem; the second was an attempt in St Simeon Stylites to capture the spirit of (certainly medieval, and perhaps all) Christianity, against which Cavafy, late in his career, wrote a quiet but firm riposte in his Simeon. Cavafy s rejected poem, Second Odyssey (1894, but only published a century later) both expresses a debt to Tennyson (who had died in 1892) in the epigraph and is evidently under its thrall yet it can help us reach a much better understanding of the celebrated Ithaca. Second Odyssey Dante, Inferno, Canto XXVI Tennyson, Ulysses A second Odyssey, a great one, and greater than the first, perhaps. And yet, alas, without a Homer, without hexameters. Small it was, his ancestral home, small, his ancestral town, and that whole Ithaca of his was small. Telemachus devotion, the fidelity of Penelope, his father s venerable age, his old friends, a devoted 21

12 populace s love, the happy rest of home entered as rays of joy the heart of the seafarer. David Ricks And then, as rays do, set. A thirst awoke within him for the sea. He came to hate the air on land. His sleep at night was troubled by visions of Hesperia. Nostalgia seized him for journeys, and for morning landings at harbours which, with what joy, you reach for the first time. Telemachus devotion, the fidelity of Penelope, his father s venerable age, his old friends, a devoted populace s love, and peace and rest at home he tired of them. And he left. When Ithaca s shores grew faint before his eyes and he set his course with full sail for the sunset, for the Iberians, for the Pillars of Hercules far from any Achaean sea he felt he lived once more, that he had cast aside the weary bonds of known domestic things. And his venturesome heart was coldly gladdened, void of love. In puzzling out (as Joyce was to soon to do) just how to produce a modern Odysseus, Cavafy could not ignore the two most powerful post-homeric guises of the hero to that date, Dante s and Tennyson s. His excogitations ran in parallel tracks: first, in a neverpublished journalistic essay, to bring to the Greek reader s attention the versions by Dante and Tennyson of a myth they are gripped by; and, more searchingly, in an attempt to insert From Ulysses to S. Simeon Stylites: Cavafy ś debt to Tennyson his own poetic re-reading of the myth in between their versions and that of Homer again, in a text he never published. It s important to stress that, though Cavafy has nothing really new to say about Dante s telling of Ulysses last voyage in Inferno XXVI, the mention of the patriarch Dante is not merely camouflage for a parricidal attack on the metropolitan father Tennyson as we shall see. At the same time, Cavafy cannot be numbered among those many Modernists for whom Dante assumed a central place; and it is perhaps symptomatic that both of his manifest allusions to the Florentine, this poem and Che fece... il gran rifiuto come relatively early in the Divine Comedy, allowing the inference that he never got as far with the work as Seferis later did. At any rate, Cavafy praises Dante s account in rather conventional terms, and doesn t seem to get down to business until he comments on Tennyson: To the English poet lesser praise is due, since he had the primary material at his disposal. But he has worked on the latter as an experienced craftsman. Tennyson s Odysseus is more sympathetic than Dante s Odysseus. He is more human in Tennyson s version; in Dante he is more heroic. The form and idiom of Cavafy s poem, in iambic hendecasyllables, might unkindly be called Parnassian, in the sense that Hopkins used it of middle-of-the road Tennyson; might even be called sub-tennysonian (or indeed sub-dantean). But there is more to it in that, as we shall see: within the slightly hollow classicism of the poem there is a real effort to get to grips with the material. That effort, however, is hampered by a grievous, though easily remediable, strategic failure in the poem s setting. Like King Claudius from the same period, the poem begins with a gauche and needless opening section, bathetic in itself and in fact blurring the poem s true engagement with the theme, which is not without shrewdness. There is no need to lament the fact that Homer does not narrate Odysseus last journey, and that as a consequence no authentically Greek version of the story thus exists. This is partly because the anticipation of the journey, following Tiresias prophecy in Book XI, is richly present in the Odyssey; it is also because Cavafy does not in fact react against the Western versions of Ulysses by re-hellenizing him to any significant extent let alone by, as a truly though dottily revisionist account might do, producing a Greek poem, in dactylic hexameters, which would rebut the negative aspects of Ulysses as seen by tradition in the West. By the same token, the mention of Dante and Tennyson in the epigraph is utterly Cavafy s mature technique, where none of the moderns he engages with are ever mentioned by name. The aide-mémoire might be needed by the middlebrow audience for Cavafy s neverpublished article on the topic, but not by that fit audience though few to which his poetry aspired: the audience, say, for Simeon, had it been published. It is easy for a critic seeking to salvage the poem to remove the bibliographical reference. Equally easy is the removal of the opening section, and once it is removed, the poem becomes a quite different poem, with its bitterly abrupt beginning: Small it was, his ancestral home. We are taken directly into 22 23

13 David Ricks the mind of Odysseus, and the whole of the rest of the poem can be read as free indirect speech, not a narrative of his feelings from an outside perspective. Just as we do in King Claudius s radical rewriting of Hamlet, we experience this speaker from the inside. This shift to the third person contains the germ of what it is an uneven but in some ways powerful performance with some sharply intelligent ingredients. Dante s Ulysses addresses the visitor to Hell with an undiminished mastery of narrative that leaves the hearer struck with awe, not least through the embedded set-piece speech to the companions which out of context is utterly noble and shows that wrestling with incompatible ideas which is of abiding interest to Cavafy. Tennyson s Ulysses too is still the possessor of all the rhetorical power he once boasted, even if the audience of mariners is doubtless imaginary, and his prospects of really departing as unlikely as a Lear s dreams of regaining his kingdom. Against both models which foreground nobility, Cavafy distinguishes his Odysseus for a jaded coolness of temper. It is ennui, not heroism, that drives him: he voices no recollections of the companionship shared in the Trojan War or of any companionship and he seeks, not to transgress the will of his Maker, or to sink his weary soul into oblivion, but simply to slip the wearisome bonds of the domestic by his last existentialist voyage beyond the Pillars of Hercules. The geographical reference is one of the three elements that ties the poem to Dante as well as to Tennyson, and for Cavafy it derives its significance only when related to the earlier lines, His sleep at night was troubled/by visions of Hesperia. The words evoke a sense painfully present in Cavafy s own emulous mind: how can a modern Greek poem lay claim to the Homeric heritage in the face of the power of Dante the classic and Tennyson the recently dead? Such a tension is, of course, present, in the converse form, even in Canto XXVI, where Virgil undertakes to address Ulysses and Diomede on Dante s behalf, for perhaps, since they were Greeks, they would disdain thy speech. Without Greek, Dante yet conjures up a Ulysses whose inherited qualities of evil, as widely present in the western tradition, are embraced by something larger. The other Dantean substratum in Second Odyssey is the lines about the reunion with son, father, and wife, which, with a little reordering, closely track Inferno 26.94ff: ne la dolcezza di figlio, ne la pieta/del vecchio padre, ne l debito amore/lo qual dovea Penelope far lieta ( not fondness for a son nor duty to an aged father, nor the love I owed Penelope which should have gladdened her ). It could be argued, in keeping with Cavafy s wider perspective, that the folding of Penelope between son and father reduces her significance in much the way that her sole appearance in Ulysses is the dismissive matched with an aged wife. But Cavafy also draws out the significance of Dante s Ulysses easily unnoticed suggestion of Penelope s discontent so as to transfer to his Odysseus that same rapid setting of the sun of optimism. Furthermore, the presence in Dante and Cavafy of the Laertes evidently dead in the Tennyson s version contributes to the sense that Second Odyssey is a poem about middle age, not old age, and makes its element of impatience the more visible. What is, however, particularly subtle about Cavafy s taking up of Dante s lines is the fact that he then repeats them later, generating at once a deep sense of ennui From Ulysses to S. Simeon Stylites: Cavafy ś debt to Tennyson and a subtle parody of Homeric formulas which suggests the limitations of such formulas and the way of life they stand for as something to live by. And we have finally that clue in Dante about the way in which Ulysses thirst for knowledge of the world is still unslaked, that world embracing e delli vizi umani e del valore. The mention of vices cuts against and undermines the noble speech made to the companions. (And it is an element, of course, entirely absent from Tennyson, where, in addition, Circe is not mentioned.) It may be that it is by the thread of those words of unwitting self-condemnation (whose implications are not spelled out) that Dante s conviction of the hero s damnation hangs. (The formal cue for Ulysses plight, his treacherous stratagem of the Wooden Horse, has been occluded from the reader s mind by this point through the sheer force of Ulysses own narrative.) What Cavafy s Odysseus remembers with nostalgia, by contrast, is not have drunk delight of battle with his peers but the delight of arriving in new ports. I have argued that Second Odyssey would be a considerable poem were the epigraph and opening lines removed: it would cunningly embrace certain elements in Dante and Tennyson (and Homer behind them; which is true too of Tennyson s Greek-saturated diction), but astutely reject others to produce a quintessentially modern Ulysses whose core motivation is post-baudelairean ennui. Why, then or rather how? did Cavafy reject this potentially excellent poem? The prime reason must surely be an unwillingness to put forward a poem whose predecessors are so readily discoverable, and whose idiom, competent and better as it is, is a relatively impersonal one.* (elipothyoun) But I think a more fundamental reason may be the incompatibility within a single poem of certain strands in it that Cavafy chose to farm out to separate poems. Most pressingly, how is the warm nostalgia for ports once reached for the first time, an Epicurean sentiment in Ithaca, compatible with the loveless warming of the heart at the end, which seems to bring us close to an Nietzschean Übermensch, or at any rate to a polar explorer? As so often with Cavafy, a poem rejected is not necessarily evacuated. And we can see that the more famous The City (1910) addresses the same human feelings in an idiom which takes its force precisely from its abstraction from all named geographical realities or mythical protagonists. The work of confining the restless protagonist (here addressed in the second person) is performed by the merciless rhyme scheme alone, along with the repetitions that now have nothing of a Homeric provenance. A Cavafy who was initially gripped by the force of Tennysonian rhetoric finds his way round it, not in conflict with it, by eschewing those very features which were already leading the naive to enlist Ulysses into the service of school speech days. Any city in The City can be as stultifying as the little isle ; any sea can be as confining as the Achaean sea compared to the wide ocean; every man can be, perhaps is, his own restless Odysseus, whose heart is not warmed by lovelessness but like a corpse buried. In the claim that there is no ship for you, no road, our suspicion that this was true for Tennyson s solitary Ulysses is borne out in a modern idiom that requires no mythological apparatus

14 David Ricks Despite its generally Tennysonian idiom, Second Odyssey does not quarry Ulysses for phrases as, say, King Claudius does Hamlet, to the later poem s profit. But there is one phrase from Ulysses which reappears in free translation: My mariners,/souls that have toiled, and wrought, and thought with me /That ever with a frolic welcome took/the sunshine and the thunder is transmuted into: at harbours/which with what joy you reach for the first time. The change of context is crucial: Tennyson s Ulysses imagines in his (imaginary) companions that glad devotion to service for which they are not much noted in the Odyssey and thus generates a powerfully ironic element in his poem; Second Odyssey, slipping at this point into the second person, seems to establish the arrival at new harbours as something which rightly provokes joy in any human spirit, even one as jaded as the Odysseus unhappily back in Ithaca. The little phrase, me ti charan (with just the loss of the final high-register final consonant) was to find its way into Ithaca, justifying the claim that the later poem is indeed a version of the earlier. It is of course a demythologizing version, in which a specifically Epicurean outlook forms the poem, and in which even the Egyptian cities don t necessarily evoke Menelaus voyage which he narrates in Odyssey 4. Yet its demythologizing vein, with its particular sensuous frisson, may better be understood if read Ithaca as a poem which escapes Tennyson obliquely, through Tennyson (as well, of course, in a host of other ways). Cavafy admired Shakespeare for his being able so powerfully to articulate competing world-views, even by a single character in a single scene. The Greek poet, given his attested preoccupation with Tennyson, can t have failed to identify and admire the same point in the way that different poems set side by side carry out the same task. The Lotos-Eaters (1832), though written, unlike Ulysses, before Arthur Hallam s death, may be read as a pendant to the later poem, with which it shares, not just Odyssean allusion but a tense relation of inversion. Courage, he said, and pointed toward the land : an unnamed Ulysses launches the poem; but this is succeeded in the voice of those who eat the lotus and reject his high claims. What is particularly subtle is that the Lotos-Eaters in fact share the lack of interest in home, hearth and marital bed which afflicts Ulysses and the little isle (124). We can take the discussion further by a close look (yet another look) at Ithaca : When you set out for Ithaca, pray that the way be a long one, full of adventure, full of acquired knowledge. The Laestrygonians and the Cyclopes, angry Poseidon, have no fear of them, such things on your way will not be yours to encounter, if your thought remains elevated, if a select emotion touches your spirit and body. The Laestrygonians and the Cyclopes, fierce Poseidon, will not be yours to encounter, From Ulysses to S. Simeon Stylites: Cavafy ś debt to Tennyson if you are not dragging them along in your soul, if it is not your soul setting them before you. Pray that the way be a long one. May there be many a summer morning on which with what gratification, with what joy you enter harbours for the first time seen; to halt at Phoenician trading stations and purchase the fine merchandise, mother of pearl and coral, amber and ebony, and voluptuous perfumes of every kind, as great an abundance as you can of voluptuous perfumes; to go to many an Egyptian city, to learn and to learn from lettered men. Always in mind keep Ithaca. Arrival there is your destination. But do not hurry the journey at all. Better it last for many a year; and for you to cast anchor on the isle now an old man, rich with all you gained along the way, not expecting riches to be the gift of Ithaca. Ithaca gave you the lovely journey. But for her you would not have gone your way. But she has nothing to give you now. And if you find her poor, Ithaca has not gulled you. Wise as you now are, with so much experience, by this time you will have understood what s meant by Ithacas. This poem cunningly stations itself between Ulysses and The Lotos-Eaters, neither exhorting the addressee to seek a newer world nor lulling him to rest and not to wander more. Ithaca will not be a place long sought only to be rejected; nor will it be dismissed as merely petty. No oath will be sworn to travel on or to stay put: instead a quiet prayer to travel slowly is the core of the poem. Rather than sinking themselves in a lushly described natural setting, as Tennyson s Lotos-Eaters do, the voyager in Cavafy is called to immerse himself in culture, with the produce of land and sea taking on a meaning which governs sensual body and wise spirit. There is a world of difference (even if this be a lexical coincidence) between the Lotos-Eaters dream of dreaming and dreaming like yonder amber light,/ 26 27

15 David Ricks Which will not leave the myrrh-bush on the height and the repeated voluptuous perfumes (myrodika) which form the core of Ithaca. (Though Tennyson s phrase, To hear each other s whispered speech at least contains sensual overtones). The differences between the two poems crystallize in Tennyson s last section, where the Lotos-Eaters give voice to an open doctrine of Epicureanism: Let us swear an oath, and keep it with an equal mind,/in the hollow Lotos-land to live and lie reclined/on the hills like Gods together, careless of mankind. Now Ithaca too is explicitly Epicurean, in that the existence of mythical figures, and especially Poseidon, is rejected; and it will readily be agreed that such an outlook better fits the Cavafian corpus than that of Second Odyssey. Even the affinity between the hollow Lotos-land and poor Ithaca is striking: accompanied by, or following, experience of the senses, this lack of substance to the destination can be ignored. But side by side with this philosophical Epicureanism which the two poems hold in common there is a certain energy to the Cavafian journey, centred on the bright morning, by contrast with the perpetual afternoon of Lotos-land, which refuses to share in listlessness, let alone melancholy: the cornucopia of experience holds more than that. Where the Lotos-eaters disdain the race of men that cleave the soil,/sow the seed and reap the harvest with enduring toil,/storing yearly little dues of wheat, and wine and oil, Cavafy s poem, appropriately enough from a poet of mercantile ancestry, prides the providence and sound commercial judgement of the traveller. Life is full of meaning, as is poetry. The Lotos-eaters sum up their past history, the sack of Troy, as voiced in poetry (for us, in Homer) as Like a tale of little meaning though the words are strong (164). It is as if there is a contest of genres, with the lyric of the Lotoseaters song triumphing over epic at any rate, no epic other than a Lucretian one. But meaning (semainoun) is nothing less than the last word Cavafy leaves us with. Cavafy s engagement with Tennyson in Second Odyssey was readjusted by a quite different sort of engagement in Ithaca. But this was not to be his last overt reckoning with the English poet. Simeon I ve seen his latest poems, yes; Beirut is wild about them. I ll take a proper look at them some other day. I can t today: I m a little out of sorts. He is indeed a better Grecian than Libanius. But one step up from Meleager? I think not. Oh Mebes, what of Libanius! and what of books! and what of petty matters!... Mebes, yesterday I found myself -- as luck would have it at the foot of Simeon s pillar. From Ulysses to S. Simeon Stylites: Cavafy ś debt to Tennyson I squeezed in with the Christians at their silent prayer and worship and devotions; except that, being no Christian, I lacked their spiritual tranquillity and I started trembling all over and feeling dreadful; and I started to shudder and shake and find it all too much. I can see you smiling! Think of it, though: thirty-five years, winter, summer, night, day, thirty-five years atop a pillar, bearing living witness. Before we were even born I m twenty-nine, and you, I take it, younger before we were even born, imagine it, Simeon made the ascent to the top of his pillar and ever since has stayed there face to face with God. I don t feel up to work today. But Mebes, I won t object to its being said that, whatever the other sophists say, yes, I acknowledge Lamon is Syria s leading poet. The poem was written in July 1917, and there would be no striking reason to assume a relationship with Tennyson s poem given the fame of this greatest of stylite saints and Cavafy s now long-established interest in the complex historical transition from paganism to Christianity unless we possessed some marginal comments in Cavafy s copy of Gibbon. These date back to 1899 and show how, from back then, a fuse had been lit: Cavafy was intent to redress the balance, poetically and historically. He writes (as often, in English): I have met with only one poem on Simeon Stylites, but it is in no way worthy of the subject. The poem of Tennyson, though it contains some well-made verses, fails in tone. Its great defect lies in its form of a monologue. The complaints of Simeon, his eagerness for the meed of saints, the white robe and the palm,, his dubious humility, his latent vanity, are not objectionable in themselves and may be [sic] were necessary to the poem, but they have been handled in a common, almost a vulgar manner. It was a very difficult task a task reserved, perhaps, for some mighty king of art to find fitting language for so great a saint, so wonderful a man

16 David Ricks These are terse but sweeping criticisms with wide implications. Well-made verses is not for Cavafy grudging admiration; yet St Simeon Stylites is such as to arouse in the younger poet some of those criticisms voiced by the Victorians who didn t so much see through Tennyson as beyond him. Think of Hopkins definition, provoked by Tennyson, of the Parnassian in poetry; think of Bagehot s scruples about ornate art with its want of simplicity. Nothing is described as it is, everything has about it an atmosphere of something else ; think, most cuttingly, of Arnold on Tennyson s want of intellectual power. Now much of the point of Tennyson s poem (which is too long to quote here) is in the febrile imagination of the saint, his florid imaginings of a place in paradise; so the charge of luxuriance would seem to lack purchase, unless, as Cavafy almost certainly thought, the poem s length (220 lines) is itself a mark of inferior craftsmanship. But it can t be said that Tennyson doesn t make the most of the amplitude of the poem: winding through its subtle paragraphing are the whole range of moods which have marked Simeon s all-too-human progress through the seasons, from self-aggrandizement to apostolic plainness. Cavafy s objections lie elsewhere. Tennyson gleaned his knowledge of the saint from Gibbon s caustic account, but above all from William Hone s Every-Day Book (1826 7: a work of strong Protestant stripe): he did not profess a historically informed knowledge of Simeon and apparently with some embarrassment later conceded that he had out of sheer ignorance imparted the poem with a Northern colouring, rather than a Syrian one. In fact, however, there is no obvious Western colouring or clear anachronism things Cavafy would have been sure to seize on. And yet it is true that Tennyson s Simeon is a generic saint of a generic age of superstition, as timeless as a painting of the Temptation of S. Antony. For a culture devoted to the saints like Greek Orthodoxy, such an enterprise, even if not seen as actually impious, can in the end be no more than superficial. For it is not unreasonable to read the whole of Tennyson s poem as a versification of a Gibbonian outlook, in which the endurance of the saint arouses more repugnance than it commands imagination. In the very year of its writing, 1833, the first steps of the Oxford Movement were to set in motion a religious culture which took the saints seriously once more; but Tennyson s entire poem is permeated with the old Protestant outlook, however expressed. Cavafy s own view, as expressed in his comments, does not implicitly criticize Tennyson as impious or infidel (the less flattering sides he attributes to Simeon are not objectionable in themselves ) but as lacking in imagination: This great, this wonderful saint is surely an object to be singled out in ecclesiastical history for admiration and study. He has been, perhaps, the only man who has dared to be really alone.... The glory of Simeon filled and astounded the earth. Innumerable pilgrims crowded round his column. People came from the farthest West and from the farthest East, From Ulysses to S. Simeon Stylites: Cavafy ś debt to Tennyson from Britain and from India, to gaze on the unique sight on this candle of faith (such is the magnificent language of the historian Theodoret) set up and lit on a lofty chandelier. For Cavafy, then, Simeon is a glory of our glorious Byzantine age ; but he is also, as the Odysseus of Second Odyssey was, a figure of existential daring. Neither tribute entails assent to Christian belief (in relation to which Cavafy s works and life are alike ambiguous); but a degree of imaginative assent is demanded of the poet who wishes to do the theme justice.* Cavafy provides that imaginative assent through a dramatic monologue voiced by one of the visitors to Simeon s pillar; and, as with Tennyson s poem, this is a monologue which forms one half of a dialogue. But the Greek poet s dialogue is a mirror image of its model. Now in his orotundity, stridency and sheer rambling length, Tennyson s Simeon is a speaker who scarcely brooks interlocutors other than his God (first addressed, albeit in a ritual formula, in line 7, and frequently thereafter), and for large tracts of the poem we might almost overlook the fact that the poem contains them until the last part, at which the dying saint calls on the faithful for aid and promises them his own. Reading back from that, we notice that the poem s long flow is in fact punctuated by a number of such references, showing that Simeon, though far above other men physically, keeps a keen eye on them and has an eye to the figure he cuts before them. (See especially lines : Good people, you do ill to kneel to me... ) Most notably, of course, he is keenly aware of those naysayers who turn up among the faithful and call on him to leap, in just the time-hallowed manner of those who turn up at an apartment-building siege, or of course at the Crucifixion: Fall down, O Simeon (97). It is Cavafy s stroke of genius to take us from the top of the pillar to the bottom, in what we fashionably call history from below, and to make his observer of Simeon, not one of the faithful, nor a casual hooligan but a quite different social type. At the same time, Cavafy is intent to maintain much the same chronological framework, hence the fact that the only lines of his poem which come close quoting Tennyson s are those which specify the date at which we find ourselves: thrice ten years... Rain, wind, frost, heat, hail, damp, and sleet, and snow. S. Simeon ( ) spent a total of thirtyseven years atop a succession of successively higher pillars. Tennyson may or not place him at the very end of his life (possibly not, given the saint s expressed impatience in lines 17ff that he has not yet died; but lines 84ff specify twenty-two years as the years of pillarpunishment ); Cavafy, we may be sure, situates him towards the end, but not quite at it. St Simeon Stylites in its (partly) comic treatment of history and its exposure of vanity gets perhaps as close as Tennyson did to the Browning manner; and for that reason it is hardly surprising that it attracted Cavafy s interest. But where Cavafy s relation to Browning is less antagonistic, the Greek poet evidently means to meet Tennyson s poem on its own ground and to contest its historicity. No better way could be found than, first 30 31

17 David Ricks of all, to label the poem plain Simeon : the saint before his canonization, before history has made up its mind; while keen minds are yet unresolved as to the great choice between paganism and Christianity. Cavafy s poem disarms us by its oblique entry into the topic. We find ourselves in a discussion between two young men of Antioch in 454 or so. (The name of the interlocutor, Mebes, reappears as that of an expensive male prostitute in Antioch in the canonical poem, Sophist on his Departure from Syria.) It s a literary discussion, with the speaker, an arbiter elegantiarum, evidently used to being asked to give literary pronouncements. His main criterion of worth is the correctness of a man s Greek, and his recent benchmark evidently the late pagan sophist Libanius, the tutor of Julian the Apostate; though it is to the Hellenistic poet Meleager that he attributes real Hellenic polish. But at that point the effete young man turns from literary gossip, as there s something he wants to get off his chest. He claims to have found himself at Simeon s pillar, as if ashamed to admit he sought it out, even as a curiosity. Now Simeon s station was a considerable way outside the city, a place for pilgrims but hardly for the weary flâneur: something he isn t (yet) letting on has drawn our speaker there. (As if one might visit the Infant of Prague out of idle curiosity.) And once there the atmosphere of intense piety, seen from its midst, and not from the great cultural distance that separates Tennyson from southern and eastern popular religion, starts to have an intense physical effect. The result? An awed sense that for a man to have spent half his life so intently communicating with something something which perhaps unwittingly our speaker calls God dwarfs the petty affairs of a literary life of one whose literary and erotic clock is ticking away with frightening speed. It takes some guts to admit this, as the interlocutor s worldly reaction shows. This is a conversion poem, but we do not witness the conversion, only a crisis that may, beyond the poem, precipitate it. Does the man convert, late but not too late, like the hero of Tomb of Ignatius? It is too early to say; for to cover his blushes, compose himself and return to routine he reverts at the end to the mode of ex cathedra literary judgement; in such a way, though, as to suggest that Lamon ( one-eye ) is the best contemporary poet in weary tones. (Victor Hugo, hélas!) Tennyson brilliantly stages the process of saint-making, but Cavafy s sense of interiority makes a wonderful answer to a powerful precursor. Simeon is a poem of high merit, but Cavafy, by this stage in his career, evidently shunned direct treating with Tennyson in this way. But the poem was not lost: in fact its intensity of scene where the narrator is surrounded by the Christian faithful found its way into the most overtly emotional of all Cavafy s poems: Myres, Alexandria A.D Given that St Simeon Stylites was just one of the poems which Tennyson wrote in response to the death of Arthur Hallam, a death which kept him on the turn from Christianity, it is not unfitting that Myres should have found its form through a sustained dialogue with him. I used the phrase Cavafy s debt to Tennyson in my title. But I hope I have made it From Ulysses to S. Simeon Stylites: Cavafy ś debt to Tennyson clear that things are not that simple. It was brave and bold of the Greek poet to challenge two admirable, indeed imposing, poems by a dead poet he admired and in both cases to find expression as memorable as that which he seeks to overturn. It is enough to make one question the distinction between major and minor literatures

18 Je Ptochoprodromos literárním předchůdcem Karagiozise? MARKÉTA KULHÁNKOVÁ Když nedávno komise UNESCO rozhodla o zapsání Karagöze / Karagiozise na seznam mistrovských děl ústního a nemateriálního dědictví lidstva jako tureckého stínového divadla, 1 veřejnost v Řecku byla pobouřena tím, že řectví jednoho z nejtypičtějších výrazů řecké lidové kultury je zase jednou popíráno. Až hluboko do 20. století probíhaly ve vědeckých kruzích diskuse jak o původu řeckého stínového divadla, tak o tom, kdy se poprvé objevilo na řeckém území. Především od řeckých badatelů vzešly různé teorie, které byly více ovlivněny touhou dokázat, že Kargiozis je originálním plodem řeckého lidového ducha, než objektivními historickými fakty. Často je patrná nápadná podobnost mezi těmito teoriemi a lidovými tradicemi, které považují dokonce i čínské stínové divadlo za řecký výtvor. 2 Sem patří i názor, že takzvaný [...] turecký Karagöz [...] má původ v obřadech eleusinských a kabeirských mystérií, tak jak se vyvinuly ve starověkých Aténách. 3 Další teorie považovala za předchůdce Karagiozise aristofanskou komedii, 4 jiná kladla jeho kořeny k pozdně antickému či dokonce byzantskému mimu. 5 Další badatelé spatřovali svědectví o existenci stínového divadla v antickém Řecku ve známé Platónově metafoře o jeskyni. 6 Asi nejvíce extravagantní teorie o vzniku Karagiozise pochází od Kostase Birise, který interpretuje příběh vyprávěný jedním tureckým cestovatelem a kronikářem ze 17. století tak, že předlohami pro protagonisty tureckého stínového divadla byly dvě historické postavy - moudrý otrhanec Mavromatis ( Černooký ) a jeho věrný druh pošetilý Chatzaivat, řečtí pošťáci žijící ve 13. století, což dokazuje, že [turecké] divadlo... je výtvorem čistě řeckým, který od Řeků převzali turečtí loutkoherci sultánů. 7 Společným cílem všech těchto teorií je dokázat originalitu řeckého Karagiozise a jeho nezávislost na stínovém divadle tureckém (či přesněji osmanském), které i ti nejobjektivnější považovali za pouhý prétexte, nikoliv východisko nebo pramen. 8 1 Viz řecké noviny okolo , např. Τα Νέα: [11/10/2010]. 2 Viz CAIMI 1935, IOANNOU 1971, ιγ ιδ. 3 BIRIS 1963, 9. Viz také BIRIS 1952, CAIMI REICH 1903, 616n. a FOTIADIS 1977, Poslední stopy pozdně antického mimu se ztrácejí nejpozději koncem 7. století. V Byzanci v podstatě nebyla kultivována žádná z dramatických forem. Viz např. PUCHNER 1984, 1990, MARCINIAK Naopak Ploritis (PLORITIS 1999) předpokládá existenci mimu až do pádu Konstantinopole. Viz ale též Puchnerovu recenzi (PUCHNER 2001) na Ploritisovu monografii. 6 Viz CAIMI 1935, 118, FOTIADIS 1977, Proti tomu PUCHNER 2004, 20, DOSTÁLOVÁ 1959, BIRIS 1952, 9. 8 ENGONOPULOS 1980, 8. 35

19 Markéta Kulhánková Je Ptochoprodromos literárním předchůdcem Karagiozise? Objevily se samozřejmě i snahy podložit autentickým písemným svědectvím teorie považující Karagiozise za pokračování byzantského mimu nebo hovořící o řeckém původu protagonistů. První, kdo se zmínil o existenci motivických podobností mezi novořeckým stínovým divadlem a Ptochoprodromiky, byl Fotis Kondoglu, 9 který mimochodem tyto básně, jež dnes považujeme za jednu z nejpozoruhodnějších byzantských literárních památek 12. století, označuje za neumělé, přihlouplé, dětinské a bez sebemenší známky vážnosti. 10 K detailnější analýze podobností přistoupil v roce 1977 Athanasios Fotiadis, který konstatoval pozoruhodnou spřízněnost 11 mezi Karagiozisem a básněmi Ptochoprodromik a označil Ptochoprodromika za skutečného bezprostředního předchůdce Karagiozise. 12 Fotiadis předpokládá živou tradici prastarého dramatického umění Řeků [...], lidové divadlo a podívané, mimické divadlo 13 atd. v pozdní Byzanci. Tento předpoklad se ovšem nezakládá na historických důkazech. Jediný z žánrů, které Fotiadis jmenuje a pro nějž máme nezpochybnitelné doklady, je satira. Co se týká autorství Ptochoprodromik, odkazuje Fotiadis výhradně na Krumbacherovu příručku o dějinách byzantské literatury, 14 a ztotožňuje tak autora Ptochoprodromik bez dalšího s učeným Theodorem Prodromem, dopouští se však i dalších nepřesností a omylů při uvádění jmen autorů a děl. 15 Pomineme-li skutečnost, že v době živé diskuse o autorství Ptochoprodromik Fotiadis naprosto ignoruje zahraniční příspěvky k tomuto tématu, 16 musíme uznat, že mnohá jeho pozorování o motivických podobnostech jsou zdařilá. Cituje Ptochoprodromovy monology, které by mohl pohodlně pronášet protagonista stínového divadla, protože obsahují tutéž ironii a sebeironii; popis žalostného stavu domu, v němž žije hrdina 1. básně, se přesně hodí i na Karagiozisovu chatrč a jeho manželka lamentuje stejně jako manželka Karagiozisova. 17 Čtemeli seznam vytoužených řemesel hrdiny 3. básně, 18 je opět těžko nevzpomenout si na rozličná povolání Karagiozise. Také Fotiadisův poukaz na podobné vnímání satiry 19 je případný. 20 (Za přesvědčivý považuji i Fotiadisův názor, že v těchto motivech se odráží lidový duch 21 doby, 22 i když doklady ústní lidové tradice tohoto období v podstatě neexistují.) Můžeme tedy s Fotiadisem souhlasit, že podobnosti především v motivické sféře a satirickém duchu mezi novořeckým stínovým divadlem a Ptochoprodromiky jsou významné níže se ovšem zmíníme o tom, že podobnosti tohoto druhu nevykazují pouze zmíněné dvě skupiny textů. Co však musíme jednoznačně odmítnout, je předpoklad živé ústní tradice Ptochoprodroma, 23 jež mela hrát rozhodující roli při vzniku stínového divadla, a Fotiadis ji tedy v době zrodu novořeckého Karagiozise považuje za jistou. O ústní tradici Ptochoprodromik neexistují téměř žádné důkazy (kromě ojedinělých frází, které přešly do běžného užívání známým příkladem je obrat ανάθεμα τα γράμματα). Téměř jediný, kdo předpokládá pro Ptochoprodromika jistou fázi ústního tradování, je vydavatel básní Hans Eideneier sám ovšem má za to, že tato ústní fáze skončila ve 14. století. 24 Na tvrzeních Athanasia Fotiadise založil o několik let později své hypotézy Ioannis Chatzifotis, který pokročil ještě o krok dál a vypracoval teorii o byzantském původu Karagiozise, již se pokusil podpořit sepsáním vlastní komedie pro stínové divadlo s byzantskými prvky, s názvem Karagiozis Ftochoprodromos. 25 V úvodní poznámce se Chatzifotis, lépe informovaný než Fotiadis, zmiňuje o různých teoriích a diskusích ohledně autorství básní, 26 zároveň však neustále směšuje autora a hrdinu básní a z básní vyvozuje různé domněnky o životě autora. 27 Ve své snaze ukázat, že Ptochoprodromos je výkřik ukřivděných, typ byzantského Karagiozise, 28 dospívá dokonce k chybné interpretaci pasáže z 1. básně Ptochoprodromik, v níž se hrdina převlečený za žebráka objevuje u dveří svého vlastního domu. Vlastní děti ho nepoznají a chystají se ho fyzicky napadnout, ale usměrní je paní domu, která manželovu lest hned prohlédla V článku, který byl (bez datace) otištěn v 6. díle jeho sebraných spisů: KONDOGLU 1977, Ibid., FOTIADIS 1977, Ibid. 13 Ibid., KRUMBACHER Například připisuje Dramation Michaela Haplucheira (ed P. L. M. Leone) Ioannu Tzetzovi nebo se zmiňuje o údajně anonymním díle s názvem Galeomyomachia jde evidentně o Katomyomachii Theodora Prodroma, která byla vydána celých devět let před Fotiadisovou knihou H. Hungerem (Der byzantinische Katz-Mäuse-Krieg, Wien 1968). 16 Např. EIDENEIER 1964, HÖRANDNER 1967, 1974, 1975, IRMSCHER 1967, JEffREYS , KYRIAKIS 1974 a další. 17 Ι ΙΙΙ FOTIADIS 1977, Zde je však na místě poznamenat, že satirický prvek se mezi jednotlivými básněmi Ptochoprodromik liší co do kvality i kvantity. Zatímco ve 4. básni je např. velmi silný, ve 2. téměř úplně schází. 21 FOTIADIS 1977, Hypotézu o možném vlivu lidové poezie na Ptochoprodromika jsem vyjádřila jinde: KULHÁNKOVÁ, M. 2010; víz též např. BOURBOUHAKIS FOTIADIS 1977, EIDENEIER 1991, CHATZIFOTIS 1981, Existovaly samozřejmě i jiné hry stínového divadla s byzantskou tematikou, jejichž texty nevyšly nikdy tiskem. SPATHARIS 1992, 223, se zmiňuje o dramatu Belisarios, které připisuje loutkoherci Kostasi Manosovi. V publikacích fotografií figur a kulis stínového divadla (GIAGIANNOS 1976 a GIAGIANNOS 1977) nalezneme snímky několika málo rekvizit z tohoto dramatu, ale i z dalších děl s byzantskými tématy: GIAGIANNOS 1976, 168 (figura Kasie ze stejnojmenného dramatu), 191 (byzantský císař Herakleios nebo Komnenos), 198 (byzantský válečník), 199 (císař Justinián z díla Oslepení vojevůdce Belisaria). GIAGIANNOS 1977, 80 (palác vojevůdce Belisaria), 86 (byzantský palác z dramatu Vojevůdce Belisarios a dalších). 26 CHATZIFOTIS 1981, 27, Ibid., 32: «Ptochoprodromika [...] zřejmě nenapsal on [Theodoros Prodromos], ale jeho následovníci, protože ekonomická situace dvorního básníka nemohla být tak bídná jako u Prodroma z básní. 28 Ibid. Je ostatně otázkou, zde se tato charakteristika vůbec hodí na samotného Karagiozise. 29 Ι

20 Markéta Kulhánková Je Ptochoprodromos literárním předchůdcem Karagiozise? Podle Chatzifotise jde ovšem o útok vyčerpaných dětí proti němu, protože nenašly na stole nic k snědku, 30 tedy o scénu, která je skutečně charakteristická pro komedie stínového divadla. Neplatí nakonec ani Fotiadisovo tvrzení, které Chatzifotis opakuje, že totiž Ptochoprodromika byla [...] na řeckém území obzvláště rozšířená. Jejich rukopisů se dochovalo velké množství jak v Řecku, tak v zahraničí. 31 Pravda je taková, že 1. báseň se dochovala v jediném rukopise, dva rukopisy existují pro 2. báseň a 3. a 4. báseň byly nalezeny v sedmi rukopisech. 32 Premiéra komedie se uskutečnila 13. prosince 1979 v divadle Tipukitos v interpretaci Dimitrise Mollase. Chatzifotis v ní využil úryvky ze všech čtyř básní Ptochoprodromik, ale i z jiných dobových textů. První scénu otevírá úryvek z básně Michaela Glyka z vězení. Hra začíná dialogem mezi protagonistou a jeho ženou Aglaitsou, v němž jsou použity úryvky z 1. básně Ptochoprodromik a také citace z o něco mladší básně Krasopateras. Následuje scéna návštěvy Karagiozise v paláci císaře Ioanna II. Komnena (jemuž je věnována 1. báseň Ptochoprodromik). Návštěva ovšem nepřináší kýžený výsledek a Karagiozis nedostává od císaře žádnou odměnu. Naopak mu potměšilý císařův komorník (postava odpovídající postavě Veligeka v originálních komediích řeckého stínového divadla) škodolibě radí, ať jde pracovat; Karagiozisova slova zde jsou inspirována stížnostmi hrdiny 3. básně Ptochoprodromik. Konečně 4. báseň Ptochoprodromik, jejímž tématem je těžký život mladého mnicha, byla inspirací pro poslední část komedie: Karagiozis se rozhodl odejít do kláštera, protože se domníval, že tam bude mít jednodušší život. Je ovšem rozčarován a vrací se ke své manželce, kterou nakonec uznává za menší zlo než opata. Chatzifotis tedy využívá byzantská díla tak, že cituje celé verše, jejich části či tvoří vlastní prozaický text, výjimečně i verše 33 na základě svých předloh. Přidává jen to, co je nezbytně nutné pro vznik velmi jednoduchého příběhu. Přesto Karagiozis Ftochoprodromos postrádá živosti, která je typická jak pro Ptochoprodromika, tak pro komedie lidového stínového divadla. Snad proto, že jeho kus v podstatě nemá zápletku. Dialogy prostě spojují ty nejtypičtější vtipy Karagiozise s kratšími či delšími citacemi nebo parafrázemi byzantských textů. Chatzifotis bohužel nevyužil epické části Ptochoprodromik, především z 1. a 3. básně, jež jsou v podstatě autonomními ucelenými příběhy s intenzivní akcí a dramatičností. Mám na mysli scénu boje s manželkou a převleku hrdiny z 1. básně, jeho bloudění po konstantinopolských ulicích s cílem najít cokoliv k snědku nebo historku o ukradeném mase ze 3. básně. O možnosti jisté formy živé performance těchto básní byly ostatně před nedávnem vysloveny některé zajímavé hypotézy. 34 Možná právě ideologický 30 CHATZIFOTIS 1981, Ibid., Viz EIDENEIER 1991, Viz CHATZIFOTIS 1981, 65. záměr zabránil Chatzifotisovi využít skutečnou dramatickou sílu Ptochoprodromik. Další prvek, který Karagiozis Ftochoprodromos postrádá, je sebeironie, tak intenzivně přítomná jak u Karagiozise, tak u Ptochoprodroma. Paralely mezi básněmi Ptochoprodromik a novořeckým (ale stejně tak i osmanským) Karagiozisem jsou pozoruhodné a zajímavé. Existují však i další nápadné podobnosti, např. mezi některými typickými motivy Aristofanových komedií a Karagiozisem ty jsou dokonce intenzivnější v tureckém stínovém divadle, ale opět je nalézáme i v Ptochoprodromikách. Ostatně i postava žebravého básníka představuje topos v evropské poezii už od raného starověku jmenujme alespoň ty nejznámější případy: iambografa Hipponakta v 6. století př. n. l., římského M. V. Martiala v 1. století, latinsky píšící současníky Ptochoprodroma Hugona Primata a Archipoetu, či snad neslavnějšího žebravého básníka evropské literatury Francouze Françoise Villona. Na základě pozornější analýzy těchto paralel je jasné, že nejsou žádným dokladem ani byzantského původu Karagiozise, ani čistoty jeho řeckého charakteru, jak to donedávna vnímali někteří řečtí badatelé a jak to dodnes vidí širší veřejnost. Dokazují pouze existenci ustálených motivů existujících již od počátků evropské literatury. Tyto motivy nacházíme nezávisle na časové či geografické vzdálenosti, nezastaví se ani před hranicí mezi učenou literaturou a lidovou tradicí. Můžeme jen znovu a znovu s údivem sledovat, jak se obyčejné starosti i smysl pro humor téměř nemění u jednoho národa v čase. Jak poznamenává sám Chatzifotis: Hlad [...] a společenský útlak jsou tytéž v Byzanci i v moderní době. 35 Ale dodejme také v antickém Řecku i Římě, středověké Francii či Osmanské říši. Na druhou stranu práce řeckých filologů o byzantském původu Karagiozise, stejně jako komedie Karagiozis Ftochoprodromos jsou pozoruhodným příkladem toho, jak nacionalismus i nevědomý může negativně ovlivňovat vědeckou objektivitu. Bibliografie 34 Srov. ALEXIOU CHATZIFOTIS 1981, ALEXIOU M. Ploys of Performance: Games and Play in the Ptochoprodromic Poems. Dumbarton Oaks Papers 53, 1999, BIRIS Κ. Η. Ο Καραγκιόζης. Ελληνικό λαϊκό θέατρο. Athina 1952 (přetisk: Νέα Εστία 1952, τόμος Β ). BIRIS K. H. Ελληνικός ο Καραγκιόζης. Θέατρο 10, 1963, BOURBOUHAKIS E. C. Political personae: the poem from prison of Michael Glykas: Byzantine literature between fact and fiction. Byzantine and Modern Greek Studies 31, 2007, CAIMI G. Karaghiozi ou la Comédie Grecque dans l ame du Théatre d Ombres. Athenes Řecký překlad: G. Caimi, Καραγκιόζης ή Η αρχαία κωμωδία στην ψυχή του θεάτρου σκιών, přel. Κ. Μekkas, T. Milias, Athina